Specifikace knihy Skřítkové:

Autor: Jana M. Brůžková

Ilustrace: Gabriela Marková

Název: Skřítkové

Formát: B5(165x235mm)

Barevný tisk 4/1

Vazba: V8

Počet stran: 160

Cena: 299,-Kč

Nakladatel: MV knihy & nakladatelství Petr Prchal

ISBN: 978-80-87003-53-4


KDO JSOU SKŘÍTKOVÉ?


 


Skřítkové Prnďulíček a Šikulka jsou dva milí veselí a nerozluční kamarádi, kteří se potkají v lese za jedné nemilé situace...

 

 

Navzdory její složitosti ji však oba skřítkové velmi dobře zvládnou a za pomoci jeden druhému pak zažijí v lese spoustu dalších příhod a různých dobrodružství.

A také legrace :-)

Společně se pak vydají na cestu za svým přáním...

 

 

O ČEM KNIHA VYPRÁVÍ?

 

SKŘÍTKOVÉ – motivační příběh o snění, poznání, hledání a nalezení. Rodinné čtení pro malé i velké děti


Pohádkový příběh Skřítkové vypráví o veselém skřítku Prnďulíčkovi, snílkovi, kterému ale v životě něco schází.

Jednoho dne se proto rozhodne opustit svůj pelíšek pod trsem mateřídoušky a vydá se do světa. Touží v něm najít přátelství a teplo skutečného domova.

Na cestě Prnďulíčka čeká mnoho milých i nemilých setkání a dobrodružství. Nejprve se potkává s žabkou Špulinkou, která mu dá cenné rady a také s panem Sovou, který mu poví o jednom opuštěném domečku. O dřevěném větrném mlýnu v blízkosti lidského obydlí. Když se skřítek o opuštěném domečku dozví, náhle zjistí, že jeho putování dostává opravdový směr. Prnďulíček zatouží celým svým srdcem větrný mlýn nalézt a mít tam svůj nový domov.

Cestou za svým snem se potkává s Modráskem, veverkou Veveruškou, zajícem, s vykutáleným mravencem Floriánem a mnoha dalšími. Každé takové setkání skřítka něčím obohatí.

V lese pak čeká na Prnďulíčka zvláštní setkání s lesním skřítkem Šikulkou, který se ocitá v nesnázích. Prnďulíček mu podává pomocnou ruku a toto netradiční setkání zasadí semínko hlubokého přátelství.

A tak se najednou na cestě za svým snem ocitnou hned dva skřítkové.

Putují a putují…

Podaří se skřítkům opravdu uskutečnit jejich sen a dojít až do cíle?

 

CO MOHU JEŠTĚ ŘÍCI O KNIZE?


„Kniha je milá a skřítkové veselí. Věřím, že se SKŘÍTKOVÉ stanou milými společníky všech dětí, převážně pak těch, které potřebují špetku potěšení a povzbuzení"…

„Kniha je doplněna krásnými a milými ilustracemi od MgA. Gabriely Markové, která je pro děti malovala s otevřeným srdcem."

„Příběh skřítků učí věřit, že všechny nemilé a těžké situace mají své řešení a dají se vždy zvládnout."

Aneb jak říká Prnďulíčkovi v knize žabka Špulinka:

„Máš v sobě vše, co pro svoji cestu potřebuješ."


Děti i dospělí v knize naleznou skryté moudrosti, které běžně vnímáme a setkáváme se s nimi v každodenním životě. Kniha ukazuje směr jak být spokojený, radovat se a věřit ve vlastní schopnosti a jedinečnost každého z nás."

„Na konci knihy děti naleznou svou OSOBNÍ DVOUSTRANU s oběma skřítky, kde si mohou namalovat svůj vlastní obrázek, svět skřítků, a tím se stát také součástí příběhu dvou skřítků…

Osobní dvoustrana je také určena pro vepsání jakýchkoli přání a snů, po kterých děti touží."

 


Ukázka z knihy, osobní dvoustrana pro děti:


Milé děti,

zde si můžete napsat svá tajná, velká nebo třeba i malá přání. Své sny a své představy o tom, po čem toužíte. Věřte, že až přijde ten správný čas, Vaše přání a touhy se splní. Někdy se sice může stát, že se budou malinko lišit od Vašich původních představ a plánů, ale to jen proto, aby se pro Vás uskutečnily co nejlépe a přinesly Vám opravdu vše, co potřebujete.

Oba skřítkové Prnďulíček i Šikulka budou vždy s Vámi a budou dohlížet na to, aby se Vám ve všem dařilo. A když kolem nich namalujete barevný obrázek, jakýkoli, co Vás zrovna napadne, budou moc rádi. Seznámí se s Vámi a budou se tu cítit vesele a krásně. Tak i Vy se stanete součástí této knihy a jejich příběhu.

 

Moje přání a obrázky:


 

 


Foto z knihy:

 

 

Dne 21.1.2019 - A SKŘÍTKOVÉ JSOU NA SVĚTĚ!


Knihu SKŘÍTKOVÉ si můžete objednat na emailu: Bruzkovajana@seznam.cz, JMBruzkova@gmail.com, na tel.: 603 375 945, nebo zakoupit na mých akcích a v široké síti knihkupectví po celé ČR

Cena knihy je : 299,- Kč

 

 

 

 

Později budou k zakoupení také textilní ručně šité postavičky obou skřítků od velmi kvalitního certifikovaného českého výrobce.

Prnďulíček bude mít na svém kabátku kapsičku, kde nosívá svou kouzelnou lucerničku. Do této kapsičky si mohou děti vložit papírek se svým tajným přáním nebo vzkazem pro skřítka.

FOTO a více informací o možnostech objednání bude postupně doplněno.

 

Ukázka z knihy:

 

Setkání u studánky

Prnďulíček si pomalu kráčel pěšinkou, jež vedla podél lesa. Nedaleko vyšlapaného chodníčku vyvěrala malá studánka, ve které se od časného rána rochnila žabka Špulinka. Byla krásná, celá zelená jen na nožkách měla malé žluté kuličky, které vypadaly jako korálky. Když skřítek rosničku uviděl, srdíčko se mu zachvělo radostí. Byl šťastný, že na pouti za svým snem, byť šel třeba jen krátce, potkal svého prvního kamaráda. Vlastně kamarádku!

Prnďulíček si to namířil přímo ke studánce a již z dálky na žabku volal:

„Krásné dobré ráno, krásné dobré ráno!"

Žabka se pomalu vynořila z vody, to aby si Prnďulíčka lépe prohlédla a hned mu s velkým úsměvem odpověděla:

„Kvá, krásné dobré ráno, kvá, taky vám, kvá, taky vám!"

Prnďulíček byl celý nadšený a šťastný. Sedl si na okraj čiré studánky, kde bylo vidět až na samé dno, poseté drobnými bílými kamínky. Oblázky. Odložil si svůj malý raneček a začal se žabky vyptávat:

„Copak tu tak časně z rána provádíš?"

Žabka na něj pohlédla a odpověděla:

„Kvá, kvá, provádím, provádím, kvá, vždyť já tady bydlím a zrovna si dávám svou ranní koupel!"

„A to ti není vůbec zima?" zeptal se pohotově  Prnďulíček.

„No, to není, kvá, není," řekla žabka. „Proč by byla?" divila se. „Jsem tu doma, kvá, my rosničky žijeme leckde. Třeba i u

takových studánek, protože máme koupel moc rády, kvá."

„Aha, tak teď už tomu rozumím," snažil se vypadat moudře Prnďulíček. Ale nakonec se žabce stejně přiznal:

„Víš, dosud jsem ještě rosničku nikdy neviděl. A tak jsem netušil, že bydlet se může i tady."

„To teda může, a jak skvěle, kvá," vyhrkla malá zelená žabka, která na Prnďulíčka působila jako zjevení.

„Víš skřítku, kvá, stejně jako ty máš svůj svět skřítků a rád se brouzdáš v lukách plných květů a vůní, kvá, tak my máme zase ten svůj. Krásný, pestrý. Kvá. Nevidíš snad kolem všechny ty kvítky, rákos a kapradí, kvá?"

„Ale ano, vidím, vidím! Jsou tolik krásné!" pohotově zvolal Prnďulíček. „Netušil jsem, co všechno se dá nalézt u studánky."

„To dá. Pravda, pravda, kvá,“ spokojeně přitakala rosnička.

„A jak se vlastně jmenuješ, skřítku?" zeptala se.

„Mně říkají Prnďulíček, a jakpak říkají tobě?"

„Já jsem žabka Špulinka, kvá."

„Jé, to je ale hezké jméno!"

Prnďulíčkovi se hned zalíbilo. Celý šťastný se dal se Špulinkou do řeči. Žabka byla zvědavá, a tak se ho vyptávala, odkud pochází a kampak že to vlastně jde.

Prnďulíček začal nadšeně povídat. Vyprávěl Špulince všelijaké příhody z paloučku, z meze pod kterou bydlel, o květinách a stromech, o kupce sena, o voňavé mateřídoušce. A také o tom, jak mu často bývá smutno, když večer sám usíná.

„Víš Špulinko, na něco jsem u nás na paloučku přišel. Bylo tam tak krásně! Měl jsem to tam tolik rád. Jenže když jsem se tak toulával po loukách a hájích, sbíral sladké plody malin, ostružin, jahůdek a borůvek, povídal si s ptáčky, čmeláky a včelkami, viděl jsem, že všichni mají něco, co já nemám.

Všiml jsem si, třebaže jsou celé dny pryč, kde pilně pracují a létají daleko od svých domovů, na večer se však vždy zase vrací. Za svými blízkými, za kamarády. Domů. Na každého tam někdo čeká. V hnízdě, včelíně či kalichu obrovského lučního zvonečku. Někdo je vítá," vzdechl si posmutněle Prnďulíček. Hned ale zase pokračoval:

„A všichni se společně radují, že jsou zase spolu. Usednou kolem stolu k večeři a povídají si, co, kde viděli a přes den zažili. Je jim dobře a veselo. Večer pak společně s plnými bříšky ulehnou do postýlek, zavřou očka a sní si své krásné sny."

Prnďulíček sklopil oči a upřeně hleděl do průzračné studánky, ve které se zaleskl odraz slzy, jež mu stékala po tváři.

„Špulinko, jen já jsem se každý večer vracel na palouček sám. Do svého pelíšku v mateřídoušce, kde na mne nikdo nečekal. Můj pelíšek v kupce sena byl měkký a voňavý, ale nebyl to domov se stolečkem a židlemi, u kterého by se mnou někdo seděl. Víš, kamarádi, se kterými bych si mohl povídat a podělit se o všechny ty lesní dobroty. A také se s nimi těšil a radoval se společně, pod jednou střechou."

Prnďulíček znovu pohlédl na Špulinku  a vroucně vysvětloval:

„Víš Špulinko, každý večer, než jdu spát, si na paloučku povídám s květinami, to jó. I ony se večer ukládají k spánku. Po celém tom parném dni uzavřou své kalíšky, jiné zas skloní své hlavičky, aby si trošku odpočinuly. I ony mají přes den svou práci, starají se, aby heřmánek voněl, mateřídouška aby kvetla, kopretiny aby krášlily louku a vlčí máky, aby se pyšnily v těch nejkrásnějších barvách. A všechny tyto kvítky, bylinky, rostliny a keře, aby pak dělaly radost zvířátkům, která z nich mají obživu, a taky lidem, kteří z nich mají potěšení.

Víš, povídám si večer vždycky jen s nimi.  A i když jsem skřítek a rozumím, co mi říkají, víš, přece jen, chybí mi někdo podobný jako já. Chtěl bych najít kamarády, přátele, se kterými bych i já sdílel společný domov, jak už jsem ti vyprávěl. Tak moc po tom toužím."

Skřítek si zase zhluboka povzdechl a hledíc s upřeným pohledem na Špulinku bázlivě dodal:

„Mám ale strach, Špulinko, jestli nějaký takový domov najdu. A taky, zdalipak si najdu opravdu nějaké hodné kamarády. Nevím, kam jít a jak se tohle všechno ve světě hledá."

Špulinka po celou dobu Prnďulíčka bedlivě a s pochopením poslouchala. A když si nakonec Prnďulíček zase tak hluboce povzdechl, až se zdálo, že se samým steskem rozpláče, spustila:

„Milý skřítku, jsem na světě o něco déle nežli ty. Jsem proto o něco starší a věř, léty koukáním po světě, kvá, jsem viděla spoustu věcí. A potkala jsem spoustu zvířátek i lidí, kvá.

Proto ti dám tuhle radu: nezoufej a nelom nikdy rukama ještě před tím, než se do něčeho pustíš, kvá. A to i přesto, že máš velké obavy a strach, zda to zvládneš. Nikdy nepřemýšlej o tom, že bys něco nedokázal anebo, že je to pro tebe příliš složité. Nebo příliš zdlouhavé, kvá. Ničeho se neboj předem, protože ať se ti cokoli přihodí, kvá, nikdy není nic tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.

Pamatuj si Prnďulíčku, kvá, že ti nic na světě nemůže ublížit více, než tvůj vlastní strach. Strach, který tě svazuje a podsouvá ti jen samé škaredé myšlenky, kvá. Vždy je to právě strach, obavy a ztráta víry v sebe. Ano, ztráta víry, kvá, ztráta víry, kvá!

Proto se předem nikdy ničeho neboj, neboť strach ve skutečnosti neexistuje. Je to jen pocit. Pocit, který můžeš hned nahradit jiným, kvá. Pamatuj si, Prnďulíčku, jsi mnohem víc, než si ve skutečnosti myslíš. Dokážeš toho daleko víc, než by sis vůbec uměl představit. Kvá.

Je v tobě ukryto vše, co pro svoji cestu potřebuješ."

Prnďulíček poslouchal každičké Špulinčino slovo, kterým k němu promlouvala a cítil jak blízký a hřejivý pocit v srdíčku mu její povídání vyvolává. Vše k němu pozvolna plynulo a on byl stále klidnější a spokojenější. Věřil všemu, co od ní slyšel. A Špulinka dál pokračovala:

„Skřítku, Prnďulíčku, jsi výjimečný. Každý z nás je. Proto nemusíš mít žádný strach z nových a neznámých věcí, kvá. Pamatuj si, že tě nikdy nepotká nic, co bys nezvládl. Nikdy. Ze všeho, co se stane, ať už je to jakékoli, plyne poučení pro tvé dobro, kvá."

Špulinka se teď na chvíli odmlčela, zadívala se na krásnou modrou oblohu, na mraky, které po ní plynuly a na borovici rostoucí opodál. Bylo vidět, jak vnímá a obdivuje krásu. Jak se těší z dnešního nádherného rána. A jak je spokojená a miluje to, co jí její studánka dává. Byla zasněná a klidná. Jemná a krásná. Vděčná a srdečná.

Skřítek nedokázal ani na chvilinku spustit ze Špulinky oči. Zkoumal ji pohledem a tušil nějaké zvláštní propojení. Klidné, tajemné a krásné. Nevěděl přesně, co to znamená, ale cítil, jak krásné setkání to je.

Špulinka si nejspíš všimla, jak na ni Prnďulíček zírá a tak se na něj tajemně pousmála a poklidně pokračovala:

„Prnďulíčku, neboj se nových setkání. Jsi milý skřítek, kvá. Nemusíš mít strach, že tě mezi sebe kamarádi nepřijmou. Ani že by tě neměl někdo rád, kvá. Pamatuj si, že pokud zůstaneš takový, jaký jsi, kvá, budeš vždy myslet na dobro, vždy se ti dobře povede. A to ať tě vítr zavane kamkoli. Kvá."

„Vítr?" dotázal se udiveně Prnďulíček.

„Ale, to se jen tak říká," vysvětlila mu Špulinka s úsměvem.

„Pamatuj si, necháš-li své srdce otevřené a zůstaneš-li sám sebou, kvá, brzy budeš mít spoustu kamarádů. To, co dáš ostatním, se ti mnohonásobně vrátí, kvá,"pokývla Špulinka hlavou.

„Jo, jo skřítku, kvá, je to pravda odvěká, že čestnost, láska a porozumění, kvá, vytváří spokojenost a štěstí. A to je zákon, který platí všude stejně. Tak tak, kvá, mohla bych ti vyprávět! Milý skřítku, buď ke všem otevřený, měj pro ně hezké slůvko, povzbuzení anebo jen milý, přívětivý úsměv. Jsou to mocná kouzla! Pak uvidíš, co všechno dokážeš a jak se ti na tvé cestě dobře povede."

Špulinka domluvila a na vteřinu se ponořila do křišťálové studánky. Prnďulíček seděl na bobku a snažil se zapamatovat každičké Špulinčino slovo.

Nikdy dříve nic takového neslyšel. Ještě nikdy mu takto nikdo nevyprávěl. Ve světě za obzorem se vůbec nevyznal, a už vůbec ne ve světě lidí, o kterém se Špulinka zmínila. Byl proto vděčný za každou radu či poučení, které od Špulinky dostal. A také byl tolik šťastný, že si s ním Špulinka povídala. Miloval povídání, jen mu chyběl někdo, kdo by rozuměl jeho krásné, jemné duši.

Mezitím se Špulinka opět vynořila a líbezně se na Prnďulíčka usmála. Prnďulíček žabce také opětoval milý úsměv a pokorně jí řekl:

„Děkuji ti, Špulinko, za všechny vzácné rady. Za poklady srdce, které jsi mi ukázala. A také za krásné povídání. Teď už se nebojím.

Věřím, že když budu konat dobro, pomáhat a budu mít všechny rád, budou mne mít rádi i ostatní. Lehčeji si pak najdu kamarády, kteří mi budou podobní. A možná si pak najdeme společný domov, ve kterém budeme bydlet."

„Jsem ráda, že jsi tak moudrý Prnďulíčku, a že jsi pochopil, co je důležité mít neustále na mysli, kvá."

„Ano, ano Špulinko, pochopil, pochopil," radoval se Prnďulíček.

Samou radostí hbitě vyskočil, začal se točit kolem sebe, skotačit kolem studánky a poskakovat z jedné nožky na druhou. A přitom pořád vesele volal:

„Ano, ano, Špulinko, pochopil, pochopil!"

Špulinka, sedíc ve své křišťálové tůňce, se spokojeně usmála. Mrkla svýma hlubokýma očima a pak se na Prnďulíčka dlouze a laskavě zadívala. Byla ráda, že pochopil poselství, které se mu snažila předat. Těšilo ji, že se jí podařilo zbavit skřítka zbytečných otěží strachu.

Veselý skřítek hopsal pořád dokola, kolem studánky a něco si stále pobrukoval. Možná by poskakoval ještě víc a déle, najednou však nad sebou uslyšel – „frrr." Měl pocit, jakoby mu nad hlavou přelítl snad povichr. V tom uslyšel rozvážný hluboký hlas:

„Dobré ráno přeji, tak jakpak se dnes daří? Vidím, že tu máte nějak veselo!"

Prnďulíček se v mžiku zastavil a trochu vylekaný jen špitnul:

„Dobré, eh, krásné ráno, vám přeji," a rychle se potichoučku posadil zase zpátky na bobek ke studánce a čekal, co se bude dít.

Špulinka se ohlédla a radostí zvolala:

„Dobré ráno, pane Sovo, dobré ráno, jen pojďte, už na vás tady čekáme. Jen se v klidu napijte. Dnes ráno je voda obzvláště vlahá a lahodná, však uvidíte sám, kvá. Napijte se, kvá, měl jste jistě dlouhou noc a spoustu létání. Ranní osvěžení z mé studánky vám udělá dobře. Jen pijte, kvá, pijte a nenechte se rušit, kvá,"vesele pobídla Špulinka toho záhadného tvora. Pana Sovu.

„Já mám dnes návštěvu," chlubila se Špulinka, „je to skřítek, který se vydal do světa, kvá. Hledá si nový domov a také kamarády, kvá," vysvětlovala Špulinka a posunula se v tůňce kousek dál, aby se mohl pan Sova v klidu napít.

Prnďulíček seděl stále tiše na bobku a téměř bez hnutí. Hlavu měl vsazenou mezi ramínka a trochu schoulený si držel rukama pokrčená kolínka, která mu sahala až k bradě.

Seděl s vykulenýma očima a díval se na toho zvláštního pana Sovu, který se mu zdál zprvu trochu podivný. Dříve ještě žádnou sovu nikdy neviděl. Natož pana Sovu!

Pan Sova vypadal na první pohled veliký, načepýřený s širokými křídly, obzvláště když letěl. Prnďulíčkovi se zdál již od pohledu takový moudrý a rozvážný s obrovskýma očima. Když dopil, utřel si křidélkem zobák a řekl:

„Inu máš pravdu, sousedko, tvá křišťálová voda je dnes opravdu svěží! S chutí jsem zahnal tu obrovskou žízeň."

„Tak, tak, kvá, to je dobře, kvá, jen si dej sousede, kvá," odpověděla Špulinka.

Prnďulíček  vše sledoval a byl zas celičký nesvůj. Hlavou se mu honilo, copak si to Špulinka s panem Sovou povídá, čemu zas nerozumí. Jakýpak sousede, jakápak sousedko? Prnďulíček vůbec nevěděl, co to slovo znamená. Nebál se a pohotově se zeptal:

„Špulinko, copak to znamená soused?"

Pan Sova se dal do smíchu, a než stačila říct své oblíbené kvá, s chichotáním zvolal:

„No, soused, to jsem přece já!"

Špulinka však, vlídná a laskavá, hned Prnďulíčkovi vysvětlila, co že to slovo „soused" znamená. Věděla dobře, že je Prnďulíček ještě docela malý skřítek, který se teprve nedávno objevil na světě. Tam dole pod strání v mateřídoušce. Věděla, že nemá ještě tolik zkušeností, aby hned všechno znal. Proto se také vydal do světa, aby poznal i jiné kraje a zvyky. Našel si kamarády, potkal různá zvířátka a lidi. A tak Prnďulíčkovi laskavě vysvětlila:

„Kvá, kvá, soused, inu soused je někdo, kdo bydlí poblíž tebe, kvá. Má zkrátka svůj dům vedle tvého. A tuhle pan Sova bydlí právě tady, jen kousek nad mou studánkou, kvá. Támhle na tom košatém stromě, vidíš Prnďulíčku?"

Prnďulíček zvedl oči k vysokému stromu, který rostl opravdu jen kousek opodál.

„Už vidíš, Prnďulíčku?" ukázala žabka pohledem směrem ke stromu. „Někde tam, v koruně, má svoje bydlení. Vidíme na sebe

a když něco potřebujeme, pomáháme si. Anebo zkrátka jen tak, čas od času, zaskočíme na kus té sousedské řeči, kvá.“

Špulinka se vesele tetelila a skřítek poznal, jak velkou má radost z toho, že v její blízkosti někdo bydlí.

„Pan Sova se každičké ráno u mne na okamžik zastaví," pokračovala ve vysvětlování Špulinka, „ aby se trochu osvěžil, než se dostane po noci zase domů. Kvá. Každý podvečer totiž odlétá pryč. Do lesa, kvá, kde obhlíží, zda je všechno tak, jak má být. V pořádku.

A taky si shání nějakou obživu, kvá. A lítá a lítá téměř celou noc."

„Aha, tak už tomu rozumím!" nadšeně zvolal  Prnďulíček a mile se na pana Sovu usmál. A pak šibalsky ještě dodal:

„Takže, kdybych vylezl nahoru na ten košatý strom, našel si tam skulinku a zabydlel se v ní, byl byste i můj soused, pane Sovo, že?"

„Ano, ano, to bych byl," přitakal pan Sova a moudře pokyvoval hlavou.

„A kampak, že to máš namířeno, skřítku?"

„Ale, vydal jsem se do světa za svým snem," krátce vysvětlil Prnďulíček. „Za přáním najít si vlastní domeček a kamarády, kteří by v něm bydleli se mnou. A jednou, až ho budu mít, tak si také najdu nějaké sousedy!" usmál se široce, jako by měl „cosi" za ušima. Odmlčel se a pak ještě dodal:

„Jenže, svět zdá se tak veliký. Nevím kde začít a kam mám jít. Kterým směrem se vydat."

„Hm, hm,“ pokývl hlavou pan Sova, „máš pravdu, skřítku. Svět je veliký, hmm, veliký!"

Pan Sova si nasadil své oblíbené brýle, dlouze se zamyslel

a Špulinka se celičká ponořila do své studánky.

Prnďulíček tiše sledoval hladinu studánky, ve které se odráželo nebe, a ucítil, jak ho na oušku šimrá vánek, který teď mírně zesílil.  Pohrával si s listím stromů, které jemně šelestily a Prnďulíček měl pocit, jakoby mu ten vánek do ouška něco našeptával. Skřítek se zaposlouchal a úplně se ztratil v kráse tohoto magického okamžiku.

„Hmm, hmm," vyrušilo skřítka náhlé breptání pana Sovy. „Ale ano, ano! Vzpomínám si!" nadšeně vykřikl.

„Onehdy, jsem letěl tudy kolem lesa, pak po okraji přes něj. Na samém konci jsem to vzal přes pole, přes ten dlouhý lán z kopce dolů. A když už jsem se vracel zase zpátky, zahlédl jsem v dálce až pod kopcem jeden malý dům se zahradou. Víš, skřítku, lidské obydlí. Hned jsem si ho všiml, protože zářil ve světle zapadajícího sluníčka. A na jeho zahradě, mezi borovicemi, jsem spatřil větrný mlýn. Víš, takový s těmi velkými lopatami. Tehdy si s nimi právě pohrával větřík. Něčím mne upoutal. Byl takový kouzelný, ale opuštěný. Určitě v něm nikdo nebydlel. Hmm, hmm,"pobrukoval si stále zamyšleně pan Sova, když tu najednou hlasitě vykřikl:

„Ha! To je nápad! Skřítku, co když čeká právě na tebe?"

Prnďulíček s sebou nejprve trhnul, trochu ho vylekal hlasitý výkřik moudrého pana Sovy. Jenže potom, jakoby úplně pookřál.

Rozzářily se mu oči a povytáhla ouška. Vyskočil ze svého schouleného klubíčka a začal hned celý nadšený přešlapovat ze strany na stranu.

To bylo něco! Takový nápad! Prnďulíček byl tak unesený! Byl tolik netrpělivý a ohromený tou zprávou, že teď breptal páté přes deváté.

Špulinka se mezitím znovu poklidně vynořila ze své studánky a spatřila veselého Prnďulíčka, který nadšením hopsal tam a zase zpět.

Dobře tušila, co skřítka tolik nadchlo. Zaslechla, jak Prnďulíček děkuje a neustále opakuje, že už nebude dál zdržovat, a že už musí zas vyrazit na cestu. Prosil pana Sovu, ať mu ještě jednou řekne, kdeže viděl ten zářivý domek se zahrádkou:

„No ten, kde stojí ten opuštěný, dřevěný mlýn. Tam mezi borovicemi a spoustou kvítků, jak jste prve říkal, pane Sovo!"

Breptal, ať mu popíše cestu a on, že se do toho domečku hned vydá.

„Inu, skřítku, ne tak honem, ne tak honem!" přerušil Prnďulíčkovo nedočkavé nadšení pan Sova.

„Všechno má svůj čas! Tak to je. Vše na světě má své místo a svůj účel!" okřikl Prnďulíčka, „Nauč se být trpělivý!

I když se na něco tolik těšíš, i když se nemůžeš dočkat. Pamatuj si, že trpělivost růže přináší! A vždy se vyplatí!" pokáral Prnďulíčka moudře, protože věděl, že nic na světě není jen černobílé.

„Ano, ano, pane Sovo, vždyť já vím, já vím! Jen mi prosím nezapomeňte říct, kudy se k tomu domečku vydat!" chrlil ze sebe nedočkavý Prnďulíček.

A tak pan Sova popsal Prnďulíčkovi cestu. Řekl mu, aby se vydal tudy kolem lesa, pak po okraji přes něj a na samém konci přes pole, z kopce dolů.

„Až dojdeš pod kopec, uvidíš dům i zahradu. Místo, které hledáš je mezi těmi vysokými borovicemi, voňavými bylinkami a spoustou kvítků. Tam stojí ten dřevěný mlýn, o kterém jsem ti vyprávěl. Možná bude tvým novým domovem."

„Děkuji vám! Moc vám děkuji, pane Sovo," vykřikl Prnďulíček a celý nadšený se začal loučit i se žabkou Špulinkou:

„Z celého srdce ti děkuji za všechno, Špulinko. Děkuji ti za hezké uvítání u tvé studánky, za lahodnou, průzračnou vodu, která zahnala mou žízeň. Děkuji i za tvé vzácné rady, Špulinko. Za nádherné chvíle, co jsem zde prožil, a také za poselství, které jsem pochopil.

Až dorazím na místo, které hledám a najdu domeček, rád bych ti ho ukázal. Až se v něm zabydlím, pozvu tě na návštěvu." Prnďulíček byl radostí bez sebe. „I vás, pane Sovo, samozřejmě," nezapomněl připomenout.

Pan Sova byl potěšen a odpověděl skřítkovi i za Špulinku:

„Tvé pozvání přijímáme, samozřejmě oba rádi přijdeme. Já budu občas lítat kolem. A když uvidím, jak se ti vede a že ses tam už zabydlel, zastavím se a předám vzkaz Špulince, že je srdečně zvána."

„Ano, ano!" vykřikl skřítek. „Děkuji vám, děkuji!"

Radostně zamával na pana Sovu i na Špulinku a s krásným pocitem pokračoval vstříc novým dobrodružstvím.